Pojem „ekologická kůže“ je často jen marketingový tah. Nejčastěji označuje 100% syntetický materiál (polyuretan/PVC), dříve známý jako koženka, který nemá s opravdovou kůží nic společného. Zřídkakdy odkazuje na přírodní kůže činěné bez použití chromu.
V dnešním světě, kde ekologie a udržitelný rozvoj hrají klíčovou roli ve spotřebitelských rozhodnutích, bývá terminologie používaná výrobci nesmírně zavádějící. Pojem „ekologická kůže“ (často zkracovaný na eko kůži) je jedním z nejvíce nadužívaných a nepochopených termínů v oděvním, nábytkářském a galanterním průmyslu. Pro brašnáře a uvědomělé zákazníky je klíčové rozlišit, co se pod tímto názvem skutečně skrývá, protože v 90 % případů nemá tento materiál absolutně nic společného s přírodou, a už vůbec ne s pravou kůží. Pochopení těchto rozdílů umožňuje objektivně posoudit hodnotu výrobku a vyhnout se zklamání ohledně jeho životnosti.
Syntetická imitace: Polyuretan a PVC
V drtivé většině případů je to, co nacházíme v regálech obchodních řetězců pod označením „ekologická kůže“ (nebo vegan leather), zkrátka syntetický materiál. Historicky se tyto materiály označovaly jako koženka nebo umělá kůže. Vyrábějí se nanesením vrstvy polyuretanu (PU) nebo polyvinylchloridu (PVC) na textilní síťovinu či netkanou textilii. Vrchní vrstva plastu je následně ražena horkými válci, aby imitovala přirozený líc, póry a texturu zvířecí kůže.
Nazývat tyto materiály „ekologickými“ je čistý greenwashing (zelený marketing). Výroba polymerů z ropy zatěžuje životní prostředí a samotný materiál není biologicky odbouratelný, nýbrž se časem rozpadá na škodlivé mikroplasty. Z hlediska užitných vlastností umělá kůže nedýchá, což způsobuje, že se v botách nebo pod opasky z ní vyrobenými zbytečně potíte. Tento materiál je navíc po několika sezónách extrémně náchylný k praskání a loupání, zejména v místech ohybu. Na rozdíl od pravé kůže nelze polyuretan renovovat, naolejovat ani opravit – jakmile dojde k poškození vrchní vrstvy, je výrobek zralý leda tak na vyhození.
Skutečná ekologie: Třísločiněná kůže
Paradoxně nejekologičtějším koženým materiálem je pravá třísločiněná kůže. Přestože pochází ze zvířat (jde o vedlejší produkt masného průmyslu, který by se jinak musel zlikvidovat), její zpracování je zcela přírodní. Koželužny k tomuto účelu používají rostlinné třísloviny získávané z kůry dubů, kaštanovníků nebo mimózy. Taková kůže neobsahuje těžké kovy, po skončení svého životního cyklu je plně biologicky odbouratelná a při správné péči může sloužit celá desetiletí.
Občas se termínem „ekologická kůže“ označují i přírodní kůže, které byly vyčiněny bez použití chromu (metal-free tanning), což má snížit zátěž životního prostředí odpadními vodami z koželužen. Na masovém trhu je to však vzácnost. Pravá třísločiněná kůže je kvůli svému dlouhému a nákladnému procesu výroby luxusním zbožím. Má jedinečné vlastnosti, které žádná syntetika nenapodobí – krásně stárne, získává hlubokou patinu, umožňuje zahlazování hran (burnishing) a tvarování za mokra.
Rostlinné alternativy na trhu s materiály
V posledních letech se objevil třetí typ materiálů, který se snaží získat titul ekologických alternativ ke kůži. Jedná se o materiály vyráběné na bázi rostlinného odpadu – např. Pinatex (z ananasových listů), kůže z jablek nebo z podhoubí (Mylo). Ačkoli jsou z hlediska inovací krokem správným směrem, stále vyžadují použití syntetických pryskyřic a polyuretanů ke spojení rostlinných vláken a zajištění jejich pevnosti. Jejich odolnost navíc stále zaostává za tradiční přírodní kůží.
Pro brašnáře je výběr materiálu naprosto zásadní věcí. Snaha pracovat s polyuretanovou eko kůží pomocí tradičního sedlářského nářadí se míjí účinkem – hrany nelze zahladit přípravkem Tokonole, materiál nepřijímá barvy a vytvořené dírky pro ruční šití mají tendenci se trhat. Pokud vám záleží na odolnosti, estetice a poctivém řemesle, vždy volte přírodní hovězí kůže, které se vám odvděčí krásným vzhledem po dlouhá léta.
