Štípenka, anglicky „split leather“, je vnitřní vrstva hovězí kůže, která zůstane po odříznutí vnější, nejcennější vrstvy zvané líc. Štípenka je vláknitější, méně pevná a nemá přirozenou lícovou stranu. Často se povrchově upravuje nanesením umělé vrstvy nebo se z ní vyrábí semiš.
Štípenka, známá také pod anglickým názvem „split leather“, je jedním ze základních typů přírodní kůže a porozumět jejím vlastnostem je pro každého brašnáře naprosto klíčové. Jedná se o 100% pravou kůži, má však jiné vlastnosti i původ než nejvíce ceněná lícová kůže. Štípenka vzniká procesem štípání, tedy mechanickým rozvrstvením silné kůže (např. hovězí kůže) na dvě a více vrstev. Horní vrstva, která obsahuje původní vnější povrch kůže, se nazývá líc (grain). Všechny vrstvy, které se nacházejí pod ní, jsou právě štípenky. Jelikož nemají přirozenou, hladkou lícovou stranu, je jejich povrch z obou stran vláknitý a na dotek připomíná semiš. V závislosti na dalším zpracování se štípenka může stát základem pro různé materiály s širokým uplatněním, od cenově dostupné galanterie až po vysoce kvalitní semiš.
Jak vzniká štípenka a čím se liší od lícové kůže?
Proces vzniku štípenky je neodmyslitelně spjat s koželužskou technologií. Po počáteční fázi činění putují silné usně, které mohou mít tloušťku i 6–10 mm, do speciálního stroje zvaného štípačka. Jde v podstatě o precizní pásovou řezačku, která s obrovskou přesností rozřízne kůži v horizontální rovině. První řez oddělí nejcennější lícovou vrstvu o přesně dané tloušťce (např. 1,2–1,6 mm). Zbývající, silnější část je právě štípenka. Pokud je dostatečně silná, může projít procesem štípání znovu, čímž vzniknou další, tenčí vrstvy. Hlavní strukturální rozdíl mezi lícovou kůží a štípenkou spočívá v hustotě kolagenových vláken. Lícová vrstva má velmi kompaktní, hustou strukturu, což jí zajišťuje obrovskou pevnost v tahu a odolnost proti přetržení. Čím hlouběji ve struktuře kůže se nacházíme, tím je spletenec vláken volnější a chaotičtější. Štípenka, která pochází z těchto hlubších vrstev, je proto poddajnější, náchylnější k vytahování a mechanicky méně odolná než líc. Nemá ani přirozenou ochrannou bariéru v podobě lícové vrstvy, kvůli čemuž snáze absorbuje vodu a nečistoty.
Tyto rozdíly ve stavbě určují další využití obou materiálů. Lícová kůže, zejména pak třísločiněná kůže, je prémiovým materiálem ideálním na opasky, tašky, peněženky – zkrátka všude tam, kde záleží na odolnosti, krásném vzhledu a schopnosti získat časem patinu. Hrany lícové kůže lze krásně zapravit a zaleštit (burnishing), což je u volné struktury štípenky nemožné. Štípenka si naopak díky nižší ceně a specifickým vlastnostem nachází své místo v jiných segmentech trhu, často po vhodném „zušlechtění“ povrchu, které má za cíl kompenzovat absenci přirozeného líce.
Druhy a využití štípenky
Štípenka v surovém stavu má omezené využití, ale díky moderním povrchovým úpravám se stává všestrannou surovinou. Nejoblíbenějším produktem na bázi štípenky je tzv. povrstvená štípenka (coated split). Jde o materiál, který se nejčastěji skrývá pod zavádějícím názvem „genuine leather“ (pravá kůže). Na jednu stranu štípenky se nastříká silná vrstva polyuretanu nebo jiné polymerové látky a následně se do ní vyrazí vzor imitující přirozený líc. Tímto způsobem vzniká levný materiál podobný kůži, který se používá k masové výrobě cenově dostupné galanterie, opasků nebo nábytku. Jeho životnost je však omezená a povrchová vrstva může časem praskat. Druhým, mnohem ušlechtilejším využitím štípenky je výroba semiše (suede). Pokud má štípenka dostatečně hustou a jednotnou strukturu vláken, podrobí se procesu broušení, čímž na jejím povrchu vznikne charakteristický sametový chloupek. Takto se vyrábí většina semiše dostupného na trhu, který se používá k výrobě obuvi, oděvů a kabelek. Za zmínku stojí, že semiš se liší od nubuku, který vzniká jemným broušením lícové strany kůže.
Tenké vrstvy štípenky, tzv. podšívkové štípenky, se v brašnářství běžně používají jako materiál na podšívky do tašek, batohů a peněženek. Zajišťují estetické a odolné zapravení vnitřku výrobku, přičemž mu zároveň dodávají pevnost a strukturu. Je to mnohem elegantnější řešení než textilní podšívka. Silnější štípenky jsou díky své odolnosti a nízké ceně také základním materiálem pro výrobu pracovních rukavic, ochranné obuvi a dalších technických výrobků, u nichž je estetika ve srovnání s odolností proti oděru až na druhém místě.
Praktické tipy pro brašnáře: Kdy se vyplatí použít štípenku?
Pro zkušeného řemeslníka není štípenka „horším“ materiálem, ale materiálem s jiným účelem. Klíčem je vědět, kdy a jak ji správně použít. Použití povrstvené štípenky k vytvoření výrobku, který má imitovat vysoce kvalitní kousek z lícové kůže, je nejen neférové vůči zákazníkovi, ale také odsouzené k reputačnímu debaklu, jakmile se výrobek rychle zničí. Štípenka má však v brašnářské dílně své opodstatněné a velmi cenné využití. Je naprosto nenahraditelná jako podšívkový materiál. Použití tenké vepřové nebo hovězí štípenky k vyložení vnitřku tašky či peněženky je známkou profesionality a smyslu pro detail. Jedná se o mnohem trvanlivější a luxusnější řešení než látková podšívka. Štípenka je také vynikajícím výztužným materiálem. Lze s ní zespodu podlepit tenčí lícové kůže v místech vystavených namáhání a tahání, např. při připevňování popruhů nebo uch. Semiš, tedy broušená štípenka, je naproti tomu krásný a ceněný materiál, ideální pro konkrétní projekty, jako jsou elegantní psaníčka, vaky nebo ozdobné detaily. Cílený výběr štípenky pro správný úkol svědčí o vyzrálosti a znalostech řemeslníka. Místo abyste se jí za každou cenu vyhýbali, vyplatí se naučit využívat její jedinečné vlastnosti ve svůj prospěch.
Závěrem lze říci, že štípenka je nedílnou součástí kožedělného průmyslu. Jde o vedlejší produkt při výrobě lícové kůže, který díky dalšímu zpracování získává nový život. Pochopení jejího původu, vlastností a omezení vám umožní dělat moudrá rozhodnutí při výběru materiálů. Opravdové mistrovství v brašnářství nespočívá jen v práci s těmi nejlepšími materiály, ale v promyšleném výběru vhodné suroviny pro každý jednotlivý prvek vašeho projektu, čímž maximalizujete jak jeho estetiku, tak funkčnost.
